Vyzrála jsem na lišku – nebo ona na mě? Ale slepice mizet definitivně přestaly

Vyzrála jsem na lišku – nebo ona na mě? Ale slepice mizet definitivně přestaly. Do redakce dorazil dopis od čtenářky, která se k životu na venkově postavila trošičku svérázně. Ale jak zjistila, funguje jí to. Tak ji nechme vyprávět.

„Když jsem se na náš nový dům, který jsme zdědili po tetě, stěhovala, představovala jsem si to všechno i tak trochu jinak. Nejspíš jako venkovskou idylku, kde vás každé ráno budí kokrháním kohout, k snídani si skočíte pro domácí maliny a na oběd a večeři uvaříte z toho, co zahrada dá. Asi vám nemusím psát, jak moc naivní jsem byla.

A pořídili jsme si slepičky…

Zjistila jsem, že té práce okolo hospodářství je mnohem víc, než jsem si myslela. Ale taky jsem přišla na to, že mi to vlastně nevadí, že si u toho krásně odpočinu a že vůbec nemusím být ve stresu z toho, že záhony mám proti třikrát menší než soused (ale třeba mi zase skvěle vyšly rajčata nebo levandule).

No a pak jsme se rozhodli naše malé hospodářstvíčko trochu rozšířit. Kdo by odolal domácím vajíčkům, že jo? Vždyť dřív byly slepice na každém dvoře, takže na jejich chovu nemůže být něco kdovíjak těžkého. A víceméně je to tak – tedy dokud se k vám nenastěhuje liška. Jako první ji zmerčil soused přes dva ploty – respektive našel dvě zakousnuté slepice a měl jasno. Pak přišel na řadu druhý a ještě jeden a nakonec my. Když se počet zakousnutých slepic blížil k desítce, rozhodli se všichni uspořádat na lišáka honem, kde se to vzalo, protože najednou všichni svorně tvrdili, že je to lišák. Já to nepoznám, tak netuším.

Foto: Pixabay

Přišel se schovat

My s manželem jsme se toho zúčastnit odmítli – úplně mě děsila představa umlácené nebo postřelené lišky, která kvůli neodbornému zásahu někde dva dny v bolestech umírá. Naštěstí o nás chytací komando ani moc nestálo. Chápejte – jak by jim asi mohl pomoct nápaditý bez zkušeností.

Tak se stalo, že jsme onoho podvečera v klidu pracovali na zahrádce, když tu se objevil. Viděli jsme, jak se přes náš latťkový plot zoufale škrábe rezavý kožíšek a mizí pod pergolou. Nebylo to moc daleko od nás, ale jiné místo ten chudák asi nenašel. Pokukoval po nás – na ten vyděšený výraz v životě nezapomenu – a snažil se vmáčknout co nejhlouběji do zadního rohu. Bylo mi ho líto, vážně. Před sousedy jsme ho zapřeli, vyslali je na lov o plot dál. A když se pozdě v noci všechno uklidnilo, zmizel náš rezavý kamarád tam, odkud přišel.

Slepice se od té doby ztrácejí dál, ale u nás už ani jedna. On si asi ten lišák pamatuje, kde mu pomohli. Další hon na lišku už se nekonal, sousedé spíš začali budovat pořádná bezpečnostní opatření, takže teď už zmizí nějaký opeřenec víceméně jenom tehdy, když ho majitel třeba na noc zapomene zavřít. My jsme ale od té doby v klidu úplně. Někdy stačí přírodu prostě trochu respektovat a ona bude respektovat nás.“

Zdroj: Dopis od čtenáře

Náhledové foto: DALL-E